O MNĚ


Když ruku držící pastelku vede tajemná síla, mluvíme o automatické kresbě. Ruka je napojena na naše nevědomí. V tomto nevědomí vede mnoho cest k různým cílům. Je to neuronová síť, ale pro mnohé má napojení na vyšší neuchopitelnou a nepoznatelnou energii.

Lidský život je také takovou cestou. Vlastně nevíme, kde začíná, ani kde končí. Je plný radosti a štěstí, ale také bolesti a strastí. Odvíjí se na sinusoidě, jednou jsme dole, jednou nahoře. V okamžiku, kdy jsme však na této cestě a v jakékoli fázi sinusoidy ve svém prožívání hluboko, je iluze štěstí či neštěstí bezvýznamná.
V Bereničině životě se prvotní touha býti hluboko v podstatě rovná okamžiku, kdy začala kreslit. Rovná se okamžiku kdy přijala medicínu předků – dědictví hloubky řádu Vesmíru a veškerého (i zdánlivě neživého) života v něm. Každá linie jejích kreseb je onou cestou, sinusoidou chcete-li. Ona je jimi napojena na vzdálený Vesmír a i když je její kresba automatická, je také částečně vědomá. Neboť ona tvoří toho záhadného ducha, který její kresby činí harmonickými a šťastnými, vědomě. Ona se snaží vidět neviditelnou krásu, která je pravdivá, stejně jako se snaží býti dobrým člověkem. Zvířata na jejích obrazech jsou součástí této neviditelné spleti jako ona a ona k nim vidí vazbu, cestu. Jako vlny na moři přinášejí a odnášejí cokoli, co se na vlnách udrží, propojuje Berenika svými obrazy cesty uvnitř sebe s cestami mezi námi, přírodou… A jsou to silné vlny, jako tsunami – ty nejšťastnější.

(průvodní text k výstavě v Knihkupectví štěstíčko v Plzni)